Naše řemeslo

	Koroze kovů
	Funkce klempířských prvků
	Funkce střechy
	Výběr vhodné střešní krytiny
	Prevence proti sesuvu sněhu (sněhové zachytávače)
	Titanzinek a jeho koroze
	Parapety
	Chyby střešních systémů

Součástí celkového architektonického výrazu budov je bezesporu střecha. U střech šikmých má přímou vizuální vazbu na fasády a jejich prvky. Střešní plášť spolu s nosnou konstrukcí musejí být realizovány tak, aby společně dotvářeli požadavky na vlastnosti střešní konstrukce jako celku. Nedílnou součástí jsou okapové systémy a jiné klempířské prvky dodávané v nejrůznějších typech materiálu od klasických, až po ty nejmodernější. Stále častěji se setkáváme s uměleckými klempířskými prvky v podobě různých věžiček, ozdobných kotlíků, bohatě profilovaných lemovacích říms, tepaných čel žlabů, maskami, které nejsou žádné výlisky ale ručně tepané a vyklepané. Mnohdy se s údivem díváme na to staré dobré řemeslo, které v dobrých rukou dokáže opravdu nečekané.

Hlavní funkcí klempířských prvků

je svádění dešťové vody s částí střešní krytiny přes úžlabí, závětří, atd. směrem do okapové části střechy (střešní žlab).Dále je voda sváděna ze žlabů a jejich příslušenství do svodové části klempířských konstrukcí (svod), běžně je upevňován na stěně fasády, ze kterého je často odváděna do kanalizačního systému. Průměr (velikost) svodu se určuje podle velikosti a profilu žlabu. Rozvinutá šířka žlabu se určuje podle vzorce pro výpočet průtoku dešťových vod.

Hlavní funkcí střechy

je zabránit průtoku dešťových vod nebo zafoukání sněhu do podstřešní části, kde by mohlo dojít k poškození nosné konstrukce krovu a jiných částí půdního prostoru.

Dalším specifikem je výběr vhodné střešní krytiny

a ochrana před sněhem. Každá střešní krytina používá systém a její konstrukční kritéria, které musí splňovat požadavky pro správnou funkci odvodu dešťových vod a sněhového zabezpečení. Při samotném projektu by se měly zohledňovat pravidla pro výběr oblasti, ve které se objekt nachází (zóna sněhové oblasti a následného zatížení krovu, nadmořskou výškou a popřípadě větrnou oblastí), dále použití materiálu a jeho slučitelnost s ostatními prvky (vzájemný vliv kovů a zásady při zpracování titanzinku).

Nejjistější prevence

proti poškození střešních prvků sesuvem sněhu (průniky střešní krytinou, větrací komínky, okna, okapový systém atd.) a zajištění bezpečnosti stavby (zdraví a bezpečnost osob pohybujících se pod střechou) jsou sněhové zachytávače různých typů dle střešní krytiny. Při výběru a návrhu sněhových zábran, musíme zohledňovat některé faktory, jako je tvar střechy a její sklon, konstrukční zatížení střechy zvláště při rekonstrukcích, umístění prvků a detailů pro odvětrání, výpočet a návrh rozmístění systému sněhových zachytávačů atd.

Sněhové zachytávače

se běžně uchycují co nejblíže okapové části střechy do jedné řady, toto uchycení je pro většinu skládaných krytin nevhodné. Správné uchycení je do teplé zóny. V období kdy ještě mrzne, ale teplo prostupující objektem rozpouští sníh, stékající voda směrem k okapové části ve studené zóně znovu zamrzá. Pokud je v této části sněhová zábrana, začne se voda hromadit a vytvářet sněhovou bariéru, rampouchy a jezírka, ze kterých vzlínající voda může zatékat pod krytinu.

Střešní konstrukce je v tomto místě přetěžována hromadícím se sněhem. Ze statického hlediska je tato situace nežádoucí. Vznikající tlak způsobený váhou sněhu ve směru skluzu může samotné zachytávače či střešní okapový systém poškodit. Následné opravy můžou neúměrně přerůst náklady spojené se správnou montáží zábran. Podle potřeby se zachytávače montují do několika úrovní střechy, nebo po celé ploše, aby se tíha sněhu rovnoměrně rozložila po celé střeše. Ve spodní části se sněháky zahušťují. Počet protisněhových háků se řídí sklonem střechy a sněhovou oblastí ve které se objekt nachází.

Titanzinek a jeho koroze

Pokud se zaměříme na titanzinek tak lze s jistotou říct, že je to materiál s velkým potenciálem, dlouhou životností, nenáročný na údržbu a cenově dostupný. Ovšem i zde je nutné připomenout, že špatný návrh skladby může životnost zkrátit na minimum.Na zinku vzniká v atmosféře ochranná vrstva, kterou tvoří bazický uhličitan a síran neboli chlorid. Zinek, jakožto hlavní součást slitiny titanzinku, nesnáší trvalou vysokou relativní vlhkost vzduchu.Vzniká na něm pak vrstva, která je tvořena objemným hydroxidem zinečnatým, který nemá dobré ochranné vlastnosti. S tohoto důvodu ztrácí svoji odolnost ve vlhkých uzavřených prostorách. Zinek se používá zejména jako povlak na oceli, v pórech povlaku funguje jako obětovaná anoda a zároveň váže sírany, které pak nemohou proniknout k ocelovému podkladu.

Titanzinek je prakticky čistý zinek s malým obsahem TI, CU, které zajišťují jeho dobrou tvarovatelnost nikoli zvýšenou korozní odolnost. Ve vlhkém prostředí a zvláště v kontaktu s materiály uvolňující organické látky, velmi rychle koroduje jako běžný zinek. Korozi plechu způsobuje difundující vodní pára hromadící se pod plechem. Koroze titanzinku ze spodní strany není patrná až do chvíle kdy korozní vrstva (tzv. bílá koroze) zcela neprostoupí na povrch. Můžeme ji pozorovat jako drobné důlky velikosti několika milimetrů, ale také rozsáhlými skvrnami, kde je v podstatě hmota plechu přeměněna v jemný bílý prášek. Tato koroze je způsobena stykem titanzinkového plechu se silikátovými materiály (beton, hydraulická malta, vápno, které tvoří iontovodič a pod.) S tohoto důvodu vyplívá, že jednou z hlavních zásad kladení titanzinkového plechu, je vytvořit pod ním odvětrávanou mezeru a oddělit od neslučitelných materiálů, aby nedocházelo k hromadění vlhkosti přímo ve styku s vlastním plechem. Tuto mezeru je možné vytvořit např. strukturovanou drenážní vrstvou nebo polypropylénovou strukturovanou rohoží, ve tvaru nopů výšky cca 8 mm.

Dalším pojmem je tzv. bitumenová koroze, ta vzniká zejména u ukončovacích oplechování na střeše spojených s živičnou krytinou, kdy je bitumen vyluhován z asfaltového pásu přímo na titanzinkový plech, čímž způsobuje jeho korozi. Vytváří ji zvláště oxidované asfaltové pásy vyrobeny z ropy, s velkým obsahem síry, např. při mrholení, dešti a může být také napaden kyselinou, která se uvolňuje při zvětrávání bitumenových pásů vlivem ultrafialového záření (slunce). Koncentrace této slabé kyseliny se odpařováním zvětšuje, až do koncentrací které zinek poškodí. Tato bitumenová koroze napadá i jiné kovy. Ovšem ne každý asfaltový pás způsobuje jeho korozi. U modifikovaných živičných materiálů s posypem, vyrobených z ropy, s minimálním obsahem síry, je možnost jejího vzniku omezena na minimum.

Doporučujeme

vyhnout se přímému kladení titanzinku na materiály jako jsou:

• Lepené dřevotřísky a překližky, u kterých není možné kontrolovat složení použitého dřeva   a lepidla.

• Vápno, beton a hydraulická malta (tvoří iontovodič).

• Masivní dřevo s pH nižší než 5 a vyšší než 7 (přílišná zásaditost a kyselost).

• Nekompatibilní přípravky pro ochranu dřeva, proti napadení houbou a protipožární   prostředky (obsahující kyselinu boritou nebo jiné kyseliny a jejich estery, kovy, minerální   soli jako např. měď -chrom-arsen nebo měď-chrom-bór). Ověřit a řídit se specifikacemi   výrobce.

• Vyvarovat se styku s ionty elektropozitivních kovů (měď a železo ve vlhkém prostředí tvoří   galvanický -článek, taktéž stékající voda z mědi na zinek je nebezpečná).

• Přímé kladení na bitumenové pásy je zakázáno (velké nebezpečí koroze titanzinkového   plechu či krytiny bílou rzí - hydroxid zinku).

Parapety

Ohýbané parapetní plechy venkovní, jsou nedílnou součástí budovy, se zabudovanými okny. Vyrábějí se v širokém množství kovových materiálů (pozink, pozink lakovaný, hliník přírodní, hliník eloxovaný lakovaný, titanzinek, měď, nerez, lakované plechy různých střešních systémů atd.) Výhodou těchto ohýbaných parapetů je, že je lze vyrábět v různých rozvinutých šířkách, můžou být kónické, aby bylo přesazení parapetu rovnoběžné se stěnou budovy, nebo je li ostění v otevřeném či zavřeném úhlu, může se ohyb okraje parapetu ke stěně přizpůsobit. Také je možné zhotovit parapety půlkruhové či obloukové, v jakémkoliv poloměru zakřivení.

Dále se používají dražší parapety tažené hliníkové, s plastovými nebo hliníkovými krajovými koncovkami. Za zmínění stojí i méně používané stylové parapety vyráběné ze žul, mramoru, vápenců, a pískovců

Koroze kovů

Korozí se rozumí rozrušení materiálu fyzikálně - chemickým působením vnějšího prostředí, při němž ve vlastnostech kovu dochází k nežádoucím změnám ať už to v materiálech jednosložkových, nebo v materiálech kdy napadení některé její jednotlivé součásti, jehož je kov složkami, může nenávratně znehodnotit celou stavební hmotu nebo celé dílo. Proto je věnována problematice značná pozornost ve všech vyspělých státech.

Korozi podléhají nejen materiály kovové ale také plasty, dřevo, beton, silikátové stavební hmoty a jiné.
V atmosféře, ve vodě a jiných kapalinách či různých chemických látkách může probíhat koroze, která se projevuje od změny vzhledu, až po kompletní rozpad celistvosti materiálu. Její základní příčinou je termodynamická nestálost kovů v různých prostředích. Hlavním činitelem koroze je atmosférický kyslík. Podstata koroze je přechod kovu do stabilnější sloučeniny, v níž se vyskytuje v přírodě. Platí to pro technické kovy, které v přírodě nenalézáme v ryzím stavu, jako je zlato a platina. Do tohoto stabilního stavu chemických sloučenin, se proto kovy snaží vrátit působením okolního prostředí, pokud jim nebudeme bránit vhodně zvolenou ochranou.

Podle vnitřního mechanismu můžeme korozi rozlišovat na chemickou a elektrochemickou korozi.

Chemická koroze:

Chemická koroze kovů je samovolná vzájemná interakce kovu s korozním prostředím.
Probíhá v elektricky nevodivém prostředí plynném (oxid uhličitý, oxid siřičitý a podobně), za vysokých teplot. Nejvýznamnějším prostředím je vzdušný kyslík, při jeho působení na kovy vznikají korozní produkty oxidů na povrchu kovu. Pokud je vrstvička souvislá a dobře ulpívá na povrchu, chrání kov před další korozí (pasivace).

Elektrochemická koroze:

Koroze ve vodních roztocích a taveninách hydroxidů a solí. Elektrochemické korozní děje probíhají při vzájemném působení kovů a elektrolytů, jako voda, vodné roztoky či bezvodé taveniny solí.
V praxi dochází k elektrochemické korozi vlivem korozních (galvanických) článků, každý kov má jiný potenciálový rozdíl na rozhraní kov-elektrolyt. Koroze je uskutečňována převážně na méně ušlechtilém kovu, který je zároveň anodou. Kombinace různých kovových materiálů je velmi často nebezpečná.  

Korozní napadení z hlediska typu:

– Rovnoměrná
– Nerovnoměrná a skvrnitá
– Důlková a bodová
– Mezikrystalová
– Transkrystalová
– Selektivní

Dlouhodobým působením vzdušné vlhkosti se povrchy kovů mění.

Měď reaguje s vlhkým vzduchem a pokrývá se zelenou vrstvičkou hydrogenuhličitanů mědi.
Měděné plechy se pasivují, postupně tmavnou či zelenají a mění se na tzv. měděnku, která je účinně chrání proti další korozi vzdušné vlhkosti. Je odolná proti atmosférické korozi, protože se za působení vlhkosti vzduchu a oxidu uhličitého pasivuje

Zinek je přírodní materiál, který si působením vzdušným kyslíkem a vodou vytváří na povrchu pevně lnoucí a nerozpustnou vrstvičku zásaditého uhličitanu zinečného – patina.
Titanzinkové plechy, jejichž hlavní součástí je zinek, oxidují a ztrácejí lesk. Za vysoké trvalé vlhkosti vzduchu na něm pak vzniká vrstva, která je tvořena objemným hydroxidem zinečnatým, který nemá dobré ochranné vlastnosti. S tohoto důvodu ztrácí svoji odolnost ve vlhkých uzavřených prostorách. Koroze titanzinku je způsobena stykem materiálu se silikátovými materiály (beton, hydraulická malta, vápno, které tvoří iontovodič apod.), bitumenovou korozí, ta vzniká zejména u ukončovacích oplechování na střeše spojených s živičnou krytinou a nekompatibilní přípravky pro ochranu dřeva, proti napadení houbou a protipožární prostředky. Vyvarujme se skapávající vodě obsahující korozní produkty oxidů železa, nebezpečí cizí rzi. Titanzinek nelze kombinovat s mědí, nebezpečí galvanického článku a následné koroze.
Více titanzinek a jeho koroze.

U nerezového plechu se díky obsahu chromu v oceli a působením kyslíku vytváří bez jakéhokoliv ochranného povlaku za působení kyslíku neviditelná, oxidační vrstva, tzv. pasivní vrstva, která materiál spolehlivě chrání proti korozi. Pokud materiál mechanicky poškodíme, poškrábáním, vrstva se ve zlomcích sekundy opětovně obnoví. Vyvarujme se skapávající vodě obsahující korozní produkty oxidů železa, nebezpečí cizí rzi. Nerez je materiál, který lze kombinovat s mědí bez nebezpečí galvanického článku.

Hliníkové plechy oxidují a ztrácejí lesk. Na vzduchu se rychle pokryje tenkou vrstvičkou oxidu Al2O3, která chrání kov před další oxidací. Hliník nelze kombinovat s mědí, nebezpečí galvanického článku a následné koroze.

Železné plechy rezivějí, vznik korozních produktů oxidů jako (FeO oxid železnatý, Fe2O3 oxid železitý). Železné plechy nelze kombinovat s mědí, nebezpečí galvanického článku a následné koroze.

Olovnaté plechy šednou a ztrácejí lesk.

Galvanický článek:

K elektrochemické korozi dochází vlivem korozních galvanických článků. Každý kov má jiný potenciálový rozdíl na rozhraní kov-elektrolyt. Koroze je uskutečňována převážně na méně ušlechtilém kovu, který je zároveň anodou. Kombinace různých kovových materiálů je velmi často nebezpečná. V praxi to znamená, že nemůžeme bezhlavě spojovat jakékoliv kovové materiály dohromady, jelikož spojením např. mědi a železa nám ve vlhkém prostředí vzniká galvanický článek, který u méně ušlechtilého materiálu, jako je železo, výrazně ovlivňuje a způsobuje jeho korozi. Taktéž železo a zinek nebo měď a zinek. V obou případech je korozní nebezpečí pro zinek veliké. Zde je tabulka, která představuje Vzájemný vliv kovů na jejich elektrolytickou korozi.

Ochrana proti korozi:

nátěry různými barvami a laky,
galvanické pokovování (ochrana povrchu vrstvou ušlechtilejšího kovu – nikl, chrom, stříbro, zlato, měď),
potažení kovu vrstvou kovu méně ušlechtilého (zinek, olovo, hliník, cín),
eloxování (anodická oxidace povrchu hliníku)
fosfátování (působením kyseliny fosforečné nebo roztoků některých fosforečnanů).

Úvod | O nás | Služby | Prezentace | Partneři | Kontakt

© 2010 Klempířství Prokop